Byl jsem před týdnem několik dní na Ukrajině. Neopustil jsem ale západ Ukrajiny, takže kromě kolísavého kurzu, nebyla válka ničím patrná. Bavil jsem se s několika Ukrajinci o současné situaci. Z těch hovorů jsem si odnesl dva závěry. Jednak se připravují na to, že během několika dnů se na jejich ulici může objevit ruská vojenská technika (což i já přese všechno co se doposud stalo považuji za nepravděpodobné), ale především jsou zklamáni z dosavadního postupu Západu.
Zdrojem onoho zklamání je zejména nedodržení slibu, který Ukrajinci dostali v roce 1994. Tehdy došlo k přistoupení postsovětských republik s jaderným arzenálem ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní, známém jako Budapešťské memorandum. Tedy k jadernému odzbrojení Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu. Přičemž byly tyto státy ujištěny, že v budoucnu nebude narušena jejich územní celistvost. Dlužno dodat, že hlavice fakticky dané země nevlastnily, protože je sem instaloval SSSR. Hlavice byly odvezeny do Ruska, což zklamání Ukrajinců nijak nemírní.
Už dnes je jasné, že Západ prohrál tuto válku už na Krymu. Prohrál v tom smyslu, že už dnes neexistují dobrá řešení. Sám za sebe říkám, že jsem to v té době nijak moc neprožíval, ale teď už víme, že již tehdy došlo k otevření pandořiny skříňky porušení územní suverenity Ukrajiny. Krym však není pro Ukrajinu příliš důležitý, a tak se toho zas tak moc nedělo. Hlasy, které tehdy tvrdily, že jde o první plátek z pomyslného salámu zvaného Ukrajina však měly pravdu. Rusko mělo strategii dávno naplánovanou a jeho výhodou je, že rozhodovací pravomoci má v rukách jeden totalitní diktátor. Zmiňovaná ruská strategie obsahuje osm bodů, přičemž jsme dnes asi na pomezí 6. a 7. Průzkumné jednotky ruské armády na území Ukrajiny operují (bod 6) takže je na řadě bod 7. tedy kombinovaná vojenská operace. Ruští představitelé ji všemožně vylučují, což by nasvědčovalo tomu, že přijde. Varovným signálem by mohly být případné kybernetické útoky na servery ukrajinské armády a samosprávy. Proti tomu stojí těžkopádné orgány Evropské unie a NATO. Nechápejte mě špatně, jsem jednoznačně Evropan, ale tato situace ukázala, jak polovičaté a bez vize jsou některé kroky obou uskupení. Pouze sankce v tomto případě asi nestačí, protože působí příliš dlouhodobě a to je problém, ale o tom později.
 |
| Zdroj: http://en.wikipedia.org/ |
Proč o tom všem píšu? Ještě před rokem se zdálo, že Ukrajina nastoupila cestu Západu, cestu liberalizace. Už jaderné odzbrojení k tomu směřovalo, Ukrajina chtěla do Evropy a byla připravena k tomu podnikat kroky. Někdy se to dařilo, jindy ne. Majdan ale jasně ukázal, co většina Ukrajinců chce. Ano Ukrajinci mají ještě daleko k postojům liberální společnosti. Všudypřítomná homofobie, neekologické chování, hluboká a nekritická víra v Boha a esoteriku. Všechno to a spousty dalších (především konzervativních) postojů jsou signály, které ukazují, že Ukrajina je ještě stále ideově blízká Rusku. Vím to, protože právě tato témata byly časté třecí plochy našich společných hovorů nad vodkou s ukrajinskými kamarády. Ale byla tady naděje, že někdy v příštích deseti letech se to změní a Ukrajina se bude silně liberalizovat. Právě při těchto hovorech mi však došlo, že je sice přesvědčuji o správných postojích, ale přitom na to vlastně nemám právo. Nechali jsme Ukrajince v tomto ideovém a vojenském souboji Rusku napospas. A pokud se nic razantního v našich postojích nezmění, budou Ukrajinci liberální hodnoty v budoucnu spíše odmítat. Místo deseti let bude k liberalizaci země potřeba několika generací. Však to moc dobře známe.
Možná si říkáte, že tu máme sankce. Pochopte, že Ukrajina je zhroucený stát. Nepřežije zimu, a tudíž jakkoli tvrdé sankce nemají smysl. Jejich dopad je příliš pomalý a lidé, především na východě, čas nemají. Nehledě na to, že ty nejtvrdší sankce kvůli provázanosti ekonomik nikdy nepřijdou. Vzali jsme Ukrajincům klacek a teď schováváme svačinu tomu, kdo je bije pěstí? Co tedy může udělat Západ, pokud nechce Ukrajinskou liberalizaci zastavit? Buď se zapojí vojensky. Ani liberál nemá armádu jen na parádu. Tomu ale nikdo v Evropě nevěří, i když v posledních dnech se zná, že minimálně v USA takové hlasy sílí. V Evropě se pro zatím jasně vyslovilo pouze Polsko. Takže zbývá jednání o vyhlášení samostatnosti jihovýchodních rajónů Ukrajiny. Šlo by pravděpodobně o Luhanskou a Doněckou oblast. Co to udělá s důvěrou Ukrajinců v Západ a s jejich liberalizací je snad jasné. Ale nám je to vlastně jedno, nás se to netýká. No možná týká. Ukrajina od už zmiňované smlouvy chce odstoupit. Možná to bude jen symbolický krok. Ale pokud se tak stane, těžko si budeme namlouvat, že to není naše vina. Jak píše Lilia Shevtsova pro The American Interest:
„Now, it is entirely up to the West. The liberal democracies may choose to return to their foundations. If not, the accommodators—those who hope for a return to the old “Let’s pretend!” game—will win. If they do, this will give a green light to the Authoritarian Internationale, signaling that the West is weak and can be trampled underfoot.“Podle posledních zpráv snad chtějí povstalci vyjednávat o zvláštním statusu jejich rajónů. Pokud je to pravda, jenom dobře. Ale nic to nemění na hlavní tezi tohoto příspěvku. Ukrajinci ani potom nebudou Západu věřit víc než před krizí.
