Long-term Bitcoin price perspectives

Hi guys. For the last year and a half, I have been focusing much on the crypto. I realized my second long-term investment in the first half of 2017 and survived the whole bear during 2018. For many times I also wanted to trade bitcoin, but never felt in it. Don't know if it is good or bad. But I also studied a lot of long-term graphs, indicators, and signals. And I would like to share with you my knowledge about it on my blog.

Let's start with my tradingview.com long-term graph for bitcoin:

https://www.tradingview.com/chart/BTCUSD/vNZTyuQ2-Long-term-graph-bottom-this-year/

Right now weekly close low is on about 1900. So this means, that we can go under it for days, but not weekly close under it. Otherwise, it would be bad, highly unlikely and so I don't expect it.

In the next posts, I will show you other versions of this graph (not made by me) and will look at some important long-term indicators.

Richard Dawkins o Brexitu

Neurovědec a filozof Sam Harris už nějakou dobu točí super podcasty formou rozhovorů se známými osobnostmi o tématech týkajících se vědy, filozofie, společnosti, politiky, náboženství, atd. Koncem minulého roku si pozval evolučního biologa Richarda Dawkinse.
Podcast je natočen živě před publikem v Los Angeles a tématem v něm je samozřejmě nábožentsví a ateismus. Naštěstí to ale nebylo jediné z témat o kterých šla řeč. Naštěstí pro mě, protože se musím přiznat, že mě už ty nekonečné debaty ateistů o náboženství nudí a nestává se moc často, že v nich narazíte na něco nového. Rozhovor se tedy točí i okolo jiných témat a navíc je i mimořádně vtipný.

První část se krom nábožeství a ateismu dotýká také tématu umělé inteligence, evoluce lidského rodu a elitářství. V rámci pasáže o eolitářství mě zvlášť zaujalo Dawkinsovo krátké shrnutí důvodů, proč podle něj Brexit byl a je chybou. Dawkins se k tématu vyslovil ještě před hlasováním, což bylo poměrně silně medializováno, takže jeho postoj je obecně známý. Na tomto místě ale velice zhuštěně shrnuje všechny argumenty. Je zajímavé jeho názory konfrontovat se silným blokem optimistických názorů, které tvrdí, že Brexit byl rozhodnutím chytré většiny proti menšině. Rozhodnutím common sense, tedy „zdravého rozumu“ lidí, kteří se tak bouří proti politikům a elitám, které nedovedou vládnout. V parafrázi na inaugurační projev Donalda Trumpa se podle těchto názorů moc dostává zpět do rukou lidí, kteří jsou ti chytří a nejlépe vědí jak a kam zemi vést.

Dawkins nesouhlasí a jeho argumenty přibližně tyto:
1. Většina z nás o tak komplexním problému není schopna kvalifikovaně rozhodnout, což je mimochodem důvod, proč máme zastupitelskou demokracii.

2. Není to jen tak nějaké rozhodnutí, ale je nezvratitelné a má enormí a dlouhodobé dopady. Neměla by o něm tedy rozhodovat náhoda v samotný den voleb. Náhodou je zde myšleno to, že až do posledního dne se misky vah vychylovaly na obě strany a rozhodnutí nakonec bylo jen těsné.

3. Podle Dawkinse mnoho lidí naprosto neuvědomovalo závažnost volby, což dokumentuje vybranými citacemi odpovědí na otázku „Proč jste hlasovali pro Brexit?“: „Změna je skvělá věc.“ nebo „Měl jsem radši náš starý modrý pas ne ten evropský purpurový.“ A přidává, že nejgooglovanější věcí den po hlasování bylo: „Co je to EU?“.

Nebudu se rozepisovat o tom, jak se common sense může v mnoha různých situacích fatálně mýlit. Spíše jsem si vzpomněl na výzkum, který je pro ono hlasování a celé téma zdravého rozumu mas příznačný. Šlo o to, že v regionech kde byl největší podíl hlasujících pro Brexit, je zároveň nejvyšší podíl vývozu do zemí EU z celé Británie. Buď šlo tedy v případě hlasujících o vystoupení o akt neuvěřitelného sebeobětování nebo jen o prostou lidskou blbost.

Ich bin ein Ukrainisch

Byl jsem před týdnem několik dní na Ukrajině. Neopustil jsem ale západ Ukrajiny, takže kromě kolísavého kurzu, nebyla válka ničím patrná. Bavil jsem se s několika Ukrajinci o současné situaci. Z těch hovorů jsem si odnesl dva závěry. Jednak se připravují na to, že během několika dnů se na jejich ulici může objevit ruská vojenská technika (což i já přese všechno co se doposud stalo považuji za nepravděpodobné), ale především jsou zklamáni z dosavadního postupu Západu.

Zdrojem onoho zklamání je zejména nedodržení slibu, který Ukrajinci dostali v roce 1994. Tehdy došlo k přistoupení postsovětských republik s jaderným arzenálem ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní, známém jako Budapešťské memorandum. Tedy k jadernému odzbrojení Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu. Přičemž byly tyto státy ujištěny, že v budoucnu nebude narušena jejich územní celistvost. Dlužno dodat, že hlavice fakticky dané země nevlastnily, protože je sem instaloval SSSR. Hlavice byly odvezeny do Ruska, což zklamání Ukrajinců nijak nemírní.

Už dnes je jasné, že Západ prohrál tuto válku už na Krymu. Prohrál v tom smyslu, že už dnes neexistují dobrá řešení. Sám za sebe říkám, že jsem to v té době nijak moc neprožíval, ale teď už víme, že již tehdy došlo k otevření pandořiny skříňky porušení územní suverenity Ukrajiny. Krym však není pro Ukrajinu příliš důležitý, a tak se toho zas tak moc nedělo. Hlasy, které tehdy tvrdily, že jde o první plátek z pomyslného salámu zvaného Ukrajina však měly pravdu. Rusko mělo strategii dávno naplánovanou a jeho výhodou je, že rozhodovací pravomoci má v rukách jeden totalitní diktátor. Zmiňovaná ruská strategie obsahuje osm bodů, přičemž jsme dnes asi na pomezí 6. a 7. Průzkumné jednotky ruské armády na území Ukrajiny operují (bod 6) takže je na řadě bod 7. tedy kombinovaná vojenská operace. Ruští představitelé ji všemožně vylučují, což by nasvědčovalo tomu, že přijde. Varovným signálem by mohly být případné kybernetické útoky na servery ukrajinské armády a samosprávy. Proti tomu stojí těžkopádné orgány Evropské unie a NATO. Nechápejte mě špatně, jsem jednoznačně Evropan, ale tato situace ukázala, jak polovičaté a bez vize jsou některé kroky obou uskupení. Pouze sankce v tomto případě asi nestačí, protože působí příliš dlouhodobě a to je problém, ale o tom později.

Zdroj: http://en.wikipedia.org/

Proč o tom všem píšu? Ještě před rokem se zdálo, že Ukrajina nastoupila cestu Západu, cestu liberalizace. Už jaderné odzbrojení k tomu směřovalo, Ukrajina chtěla do Evropy a byla připravena k tomu podnikat kroky. Někdy se to dařilo, jindy ne. Majdan ale jasně ukázal, co většina Ukrajinců chce. Ano Ukrajinci mají ještě daleko k postojům liberální společnosti. Všudypřítomná homofobie, neekologické chování, hluboká a nekritická víra v Boha a esoteriku. Všechno to a spousty dalších (především konzervativních) postojů jsou signály, které ukazují, že Ukrajina je ještě stále ideově blízká Rusku. Vím to, protože právě tato témata byly časté třecí plochy našich společných hovorů nad vodkou s ukrajinskými kamarády. Ale byla tady naděje, že někdy v příštích deseti letech se to změní a Ukrajina se bude silně liberalizovat. Právě při těchto hovorech mi však došlo, že je sice přesvědčuji o správných postojích, ale přitom na to vlastně nemám právo. Nechali jsme Ukrajince v tomto ideovém a vojenském souboji Rusku napospas. A pokud se nic razantního v našich postojích nezmění, budou Ukrajinci liberální hodnoty v budoucnu spíše odmítat. Místo deseti let bude k liberalizaci země potřeba několika generací. Však to moc dobře známe.

Možná si říkáte, že tu máme sankce. Pochopte, že Ukrajina je zhroucený stát. Nepřežije zimu, a tudíž jakkoli tvrdé sankce nemají smysl. Jejich dopad je příliš pomalý a lidé, především na východě, čas nemají. Nehledě na to, že ty nejtvrdší sankce kvůli provázanosti ekonomik nikdy nepřijdou. Vzali jsme Ukrajincům klacek a teď schováváme svačinu tomu, kdo je bije pěstí? Co tedy může udělat Západ, pokud nechce Ukrajinskou liberalizaci zastavit? Buď se zapojí vojensky. Ani liberál nemá armádu jen na parádu. Tomu ale nikdo v Evropě nevěří, i když v posledních dnech se zná, že minimálně v USA takové hlasy sílí. V Evropě se pro zatím jasně vyslovilo pouze Polsko. Takže zbývá jednání o vyhlášení samostatnosti jihovýchodních rajónů Ukrajiny. Šlo by pravděpodobně o Luhanskou a Doněckou oblast. Co to udělá s důvěrou Ukrajinců v Západ a s jejich liberalizací je snad jasné. Ale nám je to vlastně jedno, nás se to netýká. No možná týká. Ukrajina od už zmiňované smlouvy chce odstoupit. Možná to bude jen symbolický krok. Ale pokud se tak stane, těžko si budeme namlouvat, že to není naše vina. Jak píše Lilia Shevtsova pro The American Interest:

„Now, it is entirely up to the West. The liberal democracies may choose to return to their foundations. If not, the accommodators—those who hope for a return to the old “Let’s pretend!” game—will win. If they do, this will give a green light to the Authoritarian Internationale, signaling that the West is weak and can be trampled underfoot.“

Podle posledních zpráv snad chtějí povstalci vyjednávat o zvláštním statusu jejich rajónů. Pokud je to pravda, jenom dobře. Ale nic to nemění na hlavní tezi tohoto příspěvku. Ukrajinci ani potom nebudou Západu věřit víc než před krizí.